Disociace a trauma: Jak psychoterapie pomáhá při odpojení a amnézii

Stává se vám, že někdy cítíte, že jste pryč? že se díváte na svůj život zvenku, jako byste to byli nějaký jiný člověk? že si nevzpomínáte na některé události, které se staly, ale přitom víte, že se staly? A že se vám někdy náhle zvedne hrůza, i když nic nebezpečného není? To není náhoda. To je disociace - vaše mysl se sama odpojuje, aby vás ochránila před něčím, co by jinak zničilo.

Co je disociace, když se to stane v těle?

Disociace není fikce, není „přehnaná reakce“ a není známka slabosti. Je to přirozená, biologická reakce mozku, kdy se části paměti, emocí a tělesných pocity oddělí od toho, co si myslíte, že jste „vy“. Když se něco příliš strašného stane - třeba násilí, zanedbání nebo neustálý strach v dětství - váš mozek nezvládne zpracovat vše najednou. Takže některé vzpomínky, pocity, zvuky nebo obrazy se „zamrznou“ a uloží se jako kusy, které nejsou spojené s vaším celkovým příběhem. To je tzv. duální paměť. Jeden kus je vědomý - „žiju dnes“. Druhý kus je skrytý - „to se stalo, ale já jsem to nezažil“.

Tato odpojenost se projevuje různě. Někdo si prostě nevzpomene na roky dětství. Někdo se probudí v jiném místě a neví, jak tam přišel. Někdo cítí, že jeho tělo není jeho - jako by byl v něm nějaký cizí. Někdo prostě necítí nic. Ani radost, ani smutek, ani strach. To je emoční numbing. A všechno to není „nějaký problém s osobností“. Je to ochrana. A jako každá ochrana, když přetrvává déle, než je potřeba, začne vás omezovat.

Proč se to stává právě v dětství?

Možná si myslíte, že trauma je jen násilí. Ale trauma je všechno, co váš mozek nezvládne zpracovat. A dětský mozek je zranitelný. Když jste dítě a vaši rodiče jsou zlobní, nezajímají se o vás, nebo vás trestají za to, že jste žili, váš mozek nemá nástroje, jak to zvládnout. Nemáte koho požádat o pomoc. Nemáte možnost utéct. Takže jediná cesta, jak přežít, je odpojit se. A to se stává často ještě před pátým rokem života - když se nervový systém ještě nevytvořil dostatečně, aby zpracoval intenzivní stres. To je důvod, proč komplexní disociativní poruchy vznikají převážně z dětského traumatu.

A potom dorůstáte. A žijete. A všechny ty „zamrzlé“ kousky se náhle probudí. Někdy když uvidíte někoho, kdo vypadá jako ten, kdo vás zranil. Někdy když slyšíte hlas, který vám připomene hlas vašich rodičů. Někdy když se ocitnete v místnosti, která vypadá jako vaše dětské pokoje. A vy se ztratíte. Znovu zažijete ten strach. Ale nevíte proč. A proto si myslíte, že jste „blázen“. Nejste. Jste přeživší.

Co dělá psychoterapie, když se to stane?

Farmakoterapie - pilulky na úzkost nebo depresi - může zmírnit příznaky. Ale nevyřeší příčinu. Když se podíváte na mozek u lidí s disociací, vidíte změny. Amygdala - centrum strachu - je přehnaně aktivní. Hippokampus - místo, kde se paměti ukládají - je menší. Prefrontální kůra - místo, kde rozhodujeme, co je reálné - je oslabená. To znamená: mozek vám říká, že nebezpečí je vždycky tady. A že nejste bezpeční. A že to, co se stalo, je stále aktuální.

Psychoterapie je jediná věc, která může toto přepsat. Ale ne tím, že vás donutí vzpomínat. Ne tím, že vás „vykopne“ do vzpomínek. To je nebezpečné. Výzkumy ukazují, že 32 % lidí s disociací má po nevhodné terapii zhoršení. Takže dobrá terapie začíná bezpečím.

První věc, kterou terapeut dělá: vytvoří prostor, kde se můžete cítit bezpečně. Bez ohledu na to, co řeknete. Bez ohledu na to, co zažíváte. Bez ohledu na to, jak „divně“ se chováte. To je základ. Bez toho se nic neděje.

Potom začíná pomalá práce s tělem. Nejen s myšlenkami. Protože trauma není jen v hlavě. Je v svalích. V dechu. V pulsu. V těch chvílích, kdy vám náhle ztuhne krk nebo se vám zatíží hrudník. Somatické přístupy, jako je Somatic Experiencing, pracují s tím. Neříkají: „Co se stalo?“ Více říkají: „Co teď cítíš v těle?“ A pomalu, opatrně, vám pomáhají dokončit ty instinktivní reakce, které jste tehdy nemohli provést - třeba utéct, křičet, bránit se. A to je klíč k uvolnění.

EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) je další metoda. Při ní sledujete terapeutovy prsty, zatímco se dotýkáte vzpomínek. A váš mozek začíná přepočítávat tyto vzpomínky. Změní se jejich emocionální náboj. Někdy se to stane během pár sesí. Někdy to trvá roky. Ale funguje. A pokud se kombinuje s tělesnými přístupy, úspěšnost stoupá o 37 %.

Co se stane, když se začnete znovu spojovat?

Integrace není rychlá. Není krásná. Není romantická. Je to jako skládání skládačky, kde každý kousek je bolestivý. Ale postupně začnete vnímat: „To, co se stalo, je minulost. Já jsem tady teď.“

Někteří lidé popisují to, co se děje, jako „návrat k sobě samému“. Ztratili jste se. A teď se znovu nacházíte. Nejste více „oddělení“. Nejste více „ztracení“. Nejste více „člověk, který si nevzpomíná“.

Je to dlouhý proces. U jednorázového traumatu může trvat 18 až 24 měsíců. U vývojového traumatu - kdy jste byli zraněni po měsíce nebo roky - může trvat 5 let nebo déle. A to je v pořádku. Nejde o rychlost. Jde o bezpečí.

Co se děje v Česku?

V České republice je k dispozici jen 12 klinik, které se specializují na komplexní trauma a disociaci. Většina z nich je v Praze, Brně nebo Ostravě. Pro lidi z venkova je to jako cesta do jiné země. A to je jen první překážka.

Druhá překážka: většina lékařů neví, co disociace je. Pouze 28 % praktických lékařů dokáže rozpoznat základní příznaky. Takže pacienti často cestují roky - od internisty, k neurologovi, k psychiatrovi - a všichni jim říkají: „To je jen úzkost.“ Nebo: „To je epilepsie.“ Nebo: „To je fiktivní.“

Podle průzkumu na Terapie.cz trvá průměrně 7,2 let, než se člověk dostane k odborníkovi, který ví, co dělá. A během toho času se stav zhoršuje. Paměť se více rozpadá. Tělo se více uzavírá. A život se stává nesnesitelným.

Co je nového v léčbě?

Na horizontu je nová možnost: ketaminová psychoterapie. V klinických studiích na Harvardu v roce 2021 se ukázalo, že ketamin může „rozmrznout“ disociativní blokády. Umožňuje lidem přistupovat k traumatu s menším strachem. Ale to není „pilulka na štěstí“. Je to nástroj, který se používá v rámci dlouhodobé terapie. A v Česku je ještě velmi omezená.

Ještě novější je virtuální realita. V Praze 6 se testuje, jak VR pomáhá lidem postupně vystavovat se vzpomínkám v bezpečném prostředí. U 63 % pacientů s chronickou disociací se zlepšily příznaky. To je slibné. Ale zatím jen pro některé.

Největší změna ale přijde z vzdělávání. Od roku 2023 se na třech českých lékařských fakultách vytvářejí certifikační programy pro terapeuty. Očekává se 22 % nárůst odborníků do roku 2025. To je první skutečná naděje.

Co dělat, když se cítíte takto?

Nejprve: neviníte se. To, co prožíváte, není vaše chyba. To je váš mozek, který se snažil přežít.

Druhé: hledejte terapeuta, který se specializuje na trauma a disociaci. Ne každý psychoterapeut je pro to připravený. Ptajte se: „Máte zkušenosti s disociací?“ „Používáte somatické přístupy nebo EMDR?“ „Jak se chováte, když klient ztratí kontakt s realitou?“

Třetí: začněte s tělem. Dýchací cvičení. Procházky. Masáže. Kraniosakrální biodynamická terapie. Tyto věci nevyřeší trauma, ale pomáhají tělu znovu naučit se, že je bezpečné být v něm.

Čtvrté: dejte si čas. Neexistuje rychlá cesta. Neexistuje „jedna sesí“ řešení. Ale existuje cesta zpět k sobě. A ta existuje pro každého.

Co se stane, když se to nezpracuje?

Nezpracovaná disociace nezmizí sama. Zůstává. A mění život. 78 % lidí s chronickou disociací trpí izolací, ztrátou práce, rozpadem vztahů. Mnozí se stávají závislí na alkoholu, drogách, jídle. Někteří se přestanou snažit žít. A to není slabost. Je to výsledek toho, že nikdo neviděl, že potřebujete pomoc.

Ale pokud se rozhodnete jít k terapeutovi, který ví, co dělá - můžete se znovu spojit. S tělem. S pamětí. S životem. Můžete se znovu naučit cítit. Můžete se znovu naučit být. A to je největší zázrak, který může člověk zažít.