Psychoterapie není něco, co se udělá za pár týdnů a už je to za námi. Je to cesta - dlouhá, nečekaná, někdy bolestivá, ale většinou hluboce proměňující. Mnoho lidí přijde do terapie s očekáváním, že terapeut jim řekne, co mají dělat, a za pár sezení bude všechno v pořádku. To se ale nestane. Pravda je jednodušší a zároveň složitější: psychoterapie je proces, který probíhá ve fázích. Každá z nich má svůj účel, svůj tempa a své výzvy. A když je poznáte, už nebudete cítit, že se „ztrácíte“ v terapii. Budete vědět, kde jste.
První setkání: Začátek, kdy všechno zní jako hrůza
První sezení je jako první krok do neznámého domu. Klient přichází s třesoucími rukama, s hlavou plnou otázek a s obavou, že ho terapeut ohodnotí. Možná se rozpláče. Možná se jen zamyslí a mlčí. To je v pořádku. V tomto okamžiku nejde o to, aby se všechno vyřešilo. Jde o to, aby se vytvořilo bezpečné místo. Terapeut se nesnaží hned „diagnostikovat“ nebo „napravit“. Místo toho poslouchá. Poslouchá nejen to, co klient říká, ale i to, co neříká. Jak se drží, jaký má hlas, když se zastaví. To je základ - bezpodmínečné přijetí. Jak říkala MUDr. Kateřina Faixová, klient musí mít možnost říct cokoli - i to, co se mu zdá špatné, hanbivé nebo neuvěřitelné. A terapeut to přijme. Ne jako soudce. Ne jako lékař. Jako člověk, který ví: každý pocit má svůj význam. Na prvním setkání se také projednává praktické: kolik sezení týdně, jak se platí, jak se ruší, jak dlouho se terapie obvykle táhne. Většina klientů začíná s jedním sezením týdně. Délka celé terapie se liší - od šesti měsíců u jednodušších problémů až po dva až tři roky u komplexních traumatu. V Česku je průměrná doba 6-12 měsíců. Ale to je jen průměr. Každý příběh je jiný.Indukce: Když se začíná věřit, že to může pomoci
Po prvním setkání přichází fáze, kterou někteří terapeuti nazývají indukce. To není jen „seznámení“. Je to období, kdy klient začíná věřit, že se může důvěřovat. Když si řekne: „Tady můžu být takový, jaký jsem.“ V této fázi se klient učí pojmenovávat své pocity. „Cítím se ztracený.“ „Cítím se vinen.“ „Nemám pravdu.“ Terapeut pomáhá najít slova pro to, co bylo dříve jen tlumené, vytlačené, skryté. Některé klienty to překvapí - nečekali, že se budou cítit lépe jen proto, že někdo slyšel, jak se cítí. Moderní přístupy, zejména trauma-informed terapie, ukazují, že u lidí s hlubokými zraněními může tato fáze trvat až tři až čtyři měsíce. Standardní čtyři až šest sezení nestačí. Bezpečnost není otázka času. Je to otázka důvěry. A důvěra se nevytvoří rychle. Když se klient začne cítit bezpečně, začne se otevírat. A teprve teď přichází ta pravá práce.Střední fáze: Když se začíná měnit to, co jste věděli o sobě
Toto je jádro terapie. Nejdelší část. Většina lidí si myslí, že právě tady se „řeší problémy“. Ale není to tak. Tady se začíná pochopit, proč se ty problémy vůbec vyskytují. Klient začíná vidět vzory. Například: „Vždycky jsem se cítil zanedbán, když jsem se s někým snažil být blízko.“ Nebo: „Když jsem něco zvládl, nikdo to neviděl, tak jsem se naučil, že úspěch je nebezpečný.“ Terapeut neříká: „To je špatně.“ Terapeut říká: „Co se děje, když to cítíš?“ A pomáhá klientovi pozorovat, jak se v těle projevuje strach, jak se zavírá, jak se zastaví dech. To je věda. A to je umění. V této fázi se objevují i nečekané věci. Někdo začne plakat na základě malého detailu. Někdo se rozzlobí na terapeuta, protože mu připomněl něco, co jeho matka říkala. To není „nepříjemný případ“. To je proces. Klient přenáší staré vztahy do terapeutického vztahu. A právě tady se může změnit. Podle Carl Gustava Junga je toto stádium „zpověď“ a „vysvětlení“. Klient mluví o tom, co dlouho utajoval - a terapeut mu pomáhá pochopit, proč to bylo potřeba skrýt. V minulosti se lidé učili, že určité emoce jsou „hřích“ - že smutek je slabost, že hnev je nebezpečný, že potřeba lásky je vina. Terapie to překrývá.
Transformace: Když se změní nejen chování, ale i jádro
Někteří lidé si myslí, že terapie je o tom, „naučit se lépe komunikovat“ nebo „přestat se stresovat“. To je jen povrch. Pravá změna přichází až tehdy, když se změní to, co je uvnitř - jak si člověk vůbec představuje sebe sama. To je Jungova fáze „transformace“. Když klient přestane být „ten, kdo se musí všemu vyhnout“ a začne být „ten, kdo může být raněný a stále stát“. Když přestane vnímat své pocity jako nepřátele a začne je vidět jako věstníky - jako hlasy, které mu říkají: „Tady je něco, co potřebuješ pozorovat.“ Tato změna není okamžitá. Některým lidem trvá měsíce, než si všimnou, že se necítí tak ztraceně, když se probudí ráno. Někdo si všimne, že přestal vyhledávat potvrzení od ostatních. Někdo přestal být závislý na tom, aby mu někdo řekl, že je v pořádku. A to je ten okamžik, kdy terapie přestává být o tom, jak se „vypořádat s problémem“. Začíná být o tom, jak žít jinak. S větší jasnotou. S větší svobodou. S větší přítomností.Zhodnocení a ukončení: Když se rozloučíte, ale neztrácíte se
Tady je místo, kde mnoho lidí ztrácí odvahu. Ne protože se chtějí vrátit. Ale protože se bojí, že to, co získali, ztratí. Ukončení terapie není konec. Je to přechod. A jak všechny přechody, tak i tento potřebuje přípravu. Terapeut neřekne: „Dnes je poslední sezení.“ Řekne: „Zkusme se podívat, jak se to děje, když si představíme, že už nebudeme mít sezení.“ V posledních dvou až třech měsících se frekvence sezení pomalu snižuje: z týdenních na dvoutýdenní, pak na měsíční. To není jen „šetření“. Je to test. Klient se učí používat nové dovednosti v reálném životě - bez terapeuta vedle sebe. Terapeut pomáhá klientovi vytvořit plán: „Když se cítím znovu ztracený, co můžu udělat?“ „Kdo může být můj podporující kontakt?“ „Kdy bych měl přijít zpět?“ A pak přijde den, kdy se sezení skončí. Ne s výbuchem emocí. Ne s náhlým rozloučením. Ale s tichým, hlubokým „děkuji“. S tím, že klient ví: „Já jsem se změnil. A to neztratím.“