Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s terapeutem se často představuje jako něco, co se musí „přežít“. Přijdeš, sedneš si, začne ti někdo klást otázky - a přitom se cítíš, jako bys měl vysvětlit celý svůj život během jedné hodiny. Ale to není účel. Úvodní anamnéza není výslech. Není to zkouška. A ani to není otázka „co ti je?“. Je to úvodní anamnéza - a je to první krok k tomu, aby ti někdo opravdu pomohl.

Proč vůbec začít tímto rozhovorem?

Když se člověk rozhodne pro psychoterapii, často přichází s pocitem, že „to musí být nějaká chyba v něm“. Nebo že „to je jen psychika“ a že to „by se mělo překonat“. Ale terapeut nevidí v tobě „problém“. Vidí člověka, který se s něčím snaží vyrovnat. A úvodní anamnéza je nástroj, který mu umožní pochopit, jak se tento člověk vůbec dostal tam, kde je.

Není to jen seznam nemocí nebo událostí. Je to mapování života - jak se v něm všechno propojilo. A to je důvod, proč se terapeut ptá na to, co se zdá být „nepříslušné“. Proč se ptá na to, jak ti byl dědeček, když jsi byl malý? Proč se ptá na to, jestli máš v domě výtah? Proč se ptá na to, jak jsi se cítil, když tě rodiče nechali doma s babičkou na týden?

Tyto otázky nejsou náhodné. Každá z nich má cíl - a každá z nich vede k tomu, aby terapeut pochopil, co ti skutečně chybí.

Co se terapeut ptá - a proč?

Úvodní anamnéza se dělí do pěti oblastí. Každá z nich je jako kousek skládačky. Bez jednoho kousku se obrázek nevysvětlí.

1. Současný problém a jeho historie - „Kdy jsi to poprvé cítil? Jak se to měnilo? Co se stalo, když to začalo být hůř?“ Tady se terapeut snaží pochopit, jak se problém vyvíjel. Je to jako sledovat průběh nemoci. Nejde jen o to, že „mám úzkost“. Jde o to, že „od té doby, co jsem přešel do nové práce, začal mít záchvaty v noci, a od té doby jsem se vůbec neodvážil navštívit přátele“.
2. Osobní anamnéza - „Měl jsi někdy nějaké fyzické nebo psychické onemocnění? Byl jsi někdy v nemocnici? Už jsi někdy užíval léky na duševní zdraví?“ Tady se hledají příčiny, které nemusí být „duševní“ v klasickém smyslu. Někdy je úzkost výsledkem špatného spánku, který způsobuje chronická bolest zad. Někdy je deprese spojená s nedostatkem vitamínu D. Nebo s předchozí léčbou, která ti způsobila vedlejší účinky, které nikdo neřekl.
3. Rodinná anamnéza - „Co se dělo v rodině, když jsi byl malý? Měli rodiče nebo sourozenci nějaké problémy s náladou, alkoholem, úzkostí?“ Tady se hledají vzory. Není to o tom, že „to je dědičné“. Je to o tom, že „když jsi byl malý, tátovi se stále něco zhoršovalo, a ty jsi se naučil, že když se něco zhorší, musíš to utlačit“. To je výuka, kterou tě nikdo neucil, ale naučil jsi se ji stejně.
4. Sociální a životní podmínky - „S kým žiješ? Jaký máš příjem? Jak se dostáváš do práce? Můžeš si dovolit víkendovou cestu? Mám tě někdo, kdo ti řekne, že jsi dobrý?“ Tady se nejde jen o peníze. Jde o to, jestli máš podporu. Jestli máš někoho, kdo tě vidí. Jestli máš místo, kde se můžeš bezpečně rozpadnout. Jestli tě někdo slyší, když řekneš „je mi špatně“.
5. Současné fungování - „Jak spíš? Jak se koncentruješ? Jak se cítíš v práci? Jak se chováš v rodině? Jak se cítíš, když jsi sám?“ Tady se měří, jak moc ti život „běží“. Je to jako záznam teploty těla. Pokud je tělo horké, víš, že je něco špatně. Pokud spíš jen 4 hodiny, nemůžeš se soustředit, a cítíš se jako „přepracovaný stroj“, pak je to signál - a terapeut to potřebuje vědět, aby věděl, kam začít.

Proč to všechno potřebuješ?

Někdo říká: „Ale já jsem přišel jen kvůli úzkosti.“ A ano - ale úzkost není samostatná věc. Je to výsledek. Výsledek toho, jak jsi se naučil reagovat na svět. Výsledek toho, jak tě někdo zanedbal. Výsledek toho, že jsi nikdy neviděl, jak se někdo chová, když je špatně, ale přesto se nezhroutí.

Terapeut nemůže pomoci, pokud neví, odkud ten pocit přišel. Kdyby ses dostal do nemocnice s bolestí břicha, neřekl by ti lékař: „No, máš bolest, vezmi si tabletu.“ Ne. Zkoumal by tě. Zkontroloval by krev. Zkoumal by výživu. Zjistil by, jestli jsi měl nějakou infekci. A pak by věděl, co dělat.

Psychoterapie je to stejné. Jenže místo krevních testů se používá rozhovor. A místo rentgenu se používá paměť. A místo léků se používá porozumění.

Co se stane, když anamnéza nebude kompletní?

Představ si, že bys šel k lékaři s bolestí hlavy a řekl jen: „Mám bolest hlavy.“ A on ti dal lék na bolest hlavy. A ty jsi ho bral tři měsíce. A bolest se nezlepšila. Proč? Protože bolest hlavy byla výsledkem nespavosti, která vznikla kvůli stresu na práci, který vznikl kvůli nevyřešenému konfliktu v rodině. Lék na bolest hlavy to nevyřešil. A ty ses cítil, že „to nefunguje“.

Tohle se stává v psychoterapii často. Když terapeut neví, že klient má v rodině alkoholiky, že je v špatném vztahu, že se neodvažuje mluvit o svých pocitech - pak se terapie může zacyklit. Klient říká: „Nechápu, proč se nic nemění.“ Terapeut říká: „Ale děláš všechno, co ti říkám.“ A oba se cítí zklamáni.

To je důvod, proč je úvodní anamnéza tak důležitá. Je to základ. Bez něj je terapie jako stavění domu na písku.

Co se děje v hlavě terapeuta, když se ptá?

Když ti terapeut položí otázku, nejde jen o odpověď. Jde o to, jak ji odpovídáš. Mluvíš rychle? Změníš hlas? Přestaneš se dívat? Změníš téma? To všechno je informace. Terapeut nejen slyší slova. Sleduje tělo. Sleduje pauzy. Sleduje, co neříkáš.

Někdy se ptá na něco, co se zdá být „zbytečné“ - ale protože ví, že lidé často minimalizují své problémy, ptá se na to stejně. „Máš někdy pocit, že jsi nikdo?“ - neříkáš to. Ale když se ti to zatřese v hlasu, když se zastavíš, když se podíváš na podlahu - terapeut to vidí. A ví, že to je důležité.

A nejde o to, aby ti „vytahal“ tajemství. Jde o to, aby ti dal prostor, abys to řekl, když budeš připravený. A když to uděláš - je to první krok k tomu, že se nečíš sám.

Co se stane po anamnéze?

Po hodině nebo dvou rozhovoru se terapeut neřekne: „Tak, teď vím, co ti je.“ Ale řekne: „Teď vím, kde začít.“

Začne se vytvářet plán. Co je nejdůležitější? Co se dá změnit hned? Co se musí čekat? Co je bezpečné? Co je rizikové? A pak se začne terapie - ale už ne jako „výslech“. Už jako spolupráce. Protože teď terapeut ví, kdo jsi. A ty víš, že jsi byl slyšen.

Co se můžeš očekávat?

- Délka: Úvodní rozhovor trvá obvykle 60-90 minut. Není to „krátká schůzka“. Je to základ.

Techniky: Většina terapeutů v Česku používá strukturovaný přístup - ale ne jako robot. Používají otázky, ale ne jako checklist. Každá otázka se přizpůsobí tobě.

Dokumentace: Všechno se zaznamenává, ale podle zákona. Tvoje informace nejsou veřejné. Nejsou v databázi. Jsou jen mezi tebou a terapeutem.

Co nepřijde: Nejsou tu žádné „diagnózy“ na první schůzce. Nejsou tu žádné „předpisy“. Je tu jen pochopení. A většinou - úleva. Protože pořád jsi měl pocit, že jsi „jediný“, kdo se cítí takhle. A teď víš, že nejsi.

Co dělat, když se ti to nezdá?

Někdy se stane, že po první anamnéze se cítíš, že „terapeut nechápe“ nebo „je příliš vzdálený“. To se stává. A není to tvoje chyba. Je to jen znamení, že tě ten terapeut nevzal do svého prostoru. A to je v pořádku.

Není potřeba, aby tě každý terapeut „miloval“. Ale je potřeba, aby tě slyšel. A když to neudělá - najdi jiného. V Česku je přes 4 200 certifikovaných psychoterapeutů. Je tu dostatek lidí, kteří se umí dívat do tvých očí a říct: „To je těžké. A já jsem tady.“

Je to stojí za to?

Výzkumy z 1. lékařské fakulty UK ukazují, že kvalitní úvodní anamnéza snižuje riziko neúspěšné terapie o 34 %. To znamená: tři z každých pěti lidí, kteří přišli s nesplněnými očekáváními, byli připraveni na to, co je čeká - protože jim někdo pomohl pochopit, o co jde.

A to je všechno, co potřebuješ. Ne větší vědomosti. Ne větší síla. Jen pochopení. A tohle je první krok k tomu.