Narcistická porucha osobnosti: Lze ji léčit psychoterapií a jak

Narcistická porucha osobnosti není jen hrdost nebo sebevědomí. Je to hluboká, trvalá struktura mysli, která způsobuje, že člověk vnímá sebe jako výjimečného, ale zároveň se cítí nebezpečně zranitelný. Vztahy se mu řízí, práce padá, emoce se přehřívají - a on sám si nemyslí, že má nějaký problém. A když už někdo přijde na terapii, často ne proto, že chce změnit sebe, ale protože chce změnit svou ženu, šéfa nebo přátele. Takže otázka zní: lze narcistickou poruchu osobnosti vůbec léčit psychoterapií? A pokud ano, jak to vypadá v praxi?

Co vlastně narcistická porucha osobnosti je?

Narcistická porucha osobnosti (NPD) se v české psychiatrii diagnostikuje podle DSM-5, což je mezinárodní standard. Pro diagnózu musí být splněno alespoň pět z devíti kritérií. Mezi nimi jsou například: přehnané pocit výjimečnosti, fixace na obdiv, nedostatek empatie, využívání druhých k vlastnímu prospěchu, neustálá potřeba ocenění, a zároveň velmi křehké sebevědomí, které se rozpadne při nejmenším kritickém komentáři.

Nejde o někoho, kdo je jen sebevědomý nebo ambiciózní. Jde o člověka, který nemůže vnímat druhé jako rovnocenné bytosti. Pokud někdo neuznává jeho výjimečnost, okamžitě se stává „podřadným“ - a to vede k devalvaci, odmítání, nebo dokonce zlobě. A zároveň je tento člověk vnitřně naplněný hanbou a strachem, že je „málo“ - jenže to nikdy neřekne. Místo toho vytváří obrovský maskovací systém: grandióznost, kontrola, předvádění úspěchu.

Proč je tak těžké začít léčbu?

Největší překážka v léčbě NPD není technika terapie - je to odmítnutí vlastního problému. Podle odborníků až 75 % lidí s NPD úplně popírá, že by měli nějakou poruchu. Pokud přijdou na terapii, je to proto, že je jejich manželka odešla, ztratili práci, nebo se cítí hluboce unavení a smutní. Ale oni si říkají: „Nemám problém - problém má ten, kdo se mi nechce vyrovnat.“

Je to jako kdyby někdo s diabetem odmítl brát inzulín, protože si myslí, že jeho krev je příliš dobrá na to, aby měla nízký cukr. Pro ně je požádat o pomoc známkou slabosti. A pokud terapeut není „stejně důležitý“ jako oni - třeba nemá titul, nepracuje v elitní klinice nebo nečte jejich knihy - tak ho nepovažují za důstojného. Výběr terapeuta je pro ně výzva. Mnohdy se snaží testovat, zda terapeut „pozná“ jejich výjimečnost. A když ne, tak ho okamžitě odmítají.

Co terapie vlastně může změnit?

Není možné „vyléčit“ narcistickou poruchu osobnosti jako chřipku. Neexistuje lék, který by ji smazal. Ale je možné zlepšit život. Cílem není, aby se člověk stal skromným a upřímným - ale aby začal vnímat druhé jako lidi, ne jako nástroje. Aby mohl zažít skutečnou blízkost, ne jen simulaci kontroly. Aby mohl cítit smutek, když někoho ztratí, ne jen hněv, když ho neuznají.

Terapie se zaměřuje na tři oblasti: zvýšení sebereflexe, zjemnění emocí a změna vzorců vztahů. Například člověk se naučí, že když jeho kolega nezvedne ruku, není to úmyslné zanedbání - ale možná jen zapomnění. Nebo že když se mu někdo nezasměje, není to „odmítnutí jeho hodnoty“ - ale jen neúspěšný pokus o komunikaci.

První krok je vytvoření bezpečného terapeutického vztahu. To je těžké. Narcistický klient často zkušenosti s terapeutem převádí na boj o moc. „Když mi řekneš, že to není pravda, tak jsi jako všichni ostatní - chceš mě ovládat.“ Terapeut musí být stabilní, neodpovídá na útoky, nebere to osobně, a zároveň nezakrývá realitu. Je to jako tanec s člověkem, který má v ruce nož - a musíš ho udržet v tanci, aniž by ho zranil.

Jaké metody fungují?

Neexistuje jedna „správná“ terapie pro NPD. Nejúčinnější přístupy jsou kombinované:

• Psychodynamická terapie se zaměřuje na minulost - jak se v dětství vytvořila ta křehká sebevědomí. Kdo tě nechal zaostat? Kdo tě používal? Kdo ti říkal, že jsi „zvláštní“, ale nikdy ne „hodný“? Tady se pracuje s hlubokým hněvem, zahořklostí a skrytou hanbou.
• Kognitivně behaviorální terapie (KBT) se snaží přerušit tyto kruhy: „Když mi někdo nezavolá, znamená to, že mě nenávidí.“ Terapeut pomáhá klientovi najít alternativní vysvětlení a zkoušet je v praxi.
• Schémová terapie spojuje oba přístupy. Identifikuje pevné, škodlivé vzorce myšlení (např. „Musím být nejlepší, jinak jsem nikdo“) a pracuje s nimi jako s životním scénářem, který už neplatí.
• Skupinová terapie je mocná - ale jen dlouhodobá. V skupině se narcista setká s lidmi, kteří ho neuznávají, nebojí se ho, a nejsou podřadní. Když ho někdo přeruší, nezavře se do sebe - ale řekne: „To jsi neřekl dobře.“ A to je první krok k realitě.

Někteří terapeuti v Česku od roku 2022 začali kombinovat tyto metody s mindfulness - tedy tréninkem pozornosti k tělesným pocity. Lidé s NPD často žijí v hlavě. Když se zlobí, nevnímají, jak se jim zrychlí dech, jak se napínají ramena. Když se naučí cítit své tělo, začnou cítit i emoce - a to je klíč k empatii.

Co s léky?

Léky neřeší jádro poruchy. Neexistuje pilulka, která by dala člověku empatii. Ale pokud má narcista deprese, úzkost, nebo problémy se spánkem, léky mohou pomoci. Antidepresiva nebo anxiolytika mohou uvolnit prostor, aby se mohl začít pracovat na hlubších věcech. Mnozí pacienti se k léčbě dostanou jen proto, že jim lék zmírnil úzkost - a pak se objeví otázka: „A co kdybych se podíval, proč se cítím tak špatně?“

Co se děje v Česku?

Terapie pro poruchy osobnosti je v Česku stále málo dostupná. Podle dat České psychologické společnosti z roku 2022 existuje pouze 12 center, která nabízejí dlouhodobou terapii pro NPD. Většina z nich je v Praze nebo Brně. V Olomouci, kde žiji, je jich nula. Lidé musí cestovat, čekat na termíny měsíce, nebo platit z vlastní kapsy.

Cena jedné hodiny individuální terapie se pohybuje mezi 1 200 a 2 500 Kč. Skupinová stojí 600-1 200 Kč. Pojišťovny hrazení omezují na 20 sezení ročně. Ale efektivní léčba vyžaduje 50-100 sezení. To znamená, že kdo chce skutečně změnit sebe, musí platit tisíce korun za rok. A to jen pokud najde terapeuta, který má zkušenosti - a není přepracovaný.

Co se děje s lidmi, kteří nechají léčbu?

Největší riziko není, že narcista zneužije někoho. Je, že se zničí sám. Když se jeho obraz o sobě rozpadne - když přijde krize, ztratí práci, přijde rozvod, nebo se někdo od něj otočí - může se propadnout do hluboké deprese. Někteří se stávají závislí na alkoholu, drogách, nebo výdajích. Někteří se stávají agresivní. A někteří přemýšlejí o sebevraždě. Mgr. Šťastná z mojepsychologie.cz upozorňuje, že riziko sebevraždy je u lidí s NPD vysoké, pokud se jejich sebevědomí zhroutí.

Je to tragédie, protože ti lidé nejsou zlí. Jsou zranění. V dětství jim někdo řekl, že hodnota je v úspěchu, v kontrole, v obdivu. A když to ztratí, nemají nic, co by je udrželo. A neumí požádat o pomoc. Protože to by znamenalo přiznat, že nejsou výjimeční.

Je tedy nějaká naděje?

Ano. Ale ne pro všechny. Podle odborníků je úspěšnost dlouhodobé terapie odhadována na 30-40 % případů. To znamená, že tři z pěti lidí se výrazně nezmění. Ale u těch, kdo se rozhodnou zůstat, se stávají lepšími rodiči, partnerami, kolegy. Někteří začnou cítit, že je něco víc než jejich titul nebo auto. Někteří se naučí říct: „Mám těžký den.“ A ne: „Všichni mě ignorují.“

Největší přelom může přijít z technologií. V Česku od ledna 2023 testuje tým pod vedením MUDr. Lenky Novákové digitální nástroje, které pomáhají pacientům sledovat své emoce mezi sezeními. Aplikace, která jim připomíná: „Co jsi cítil, když ti kolega řekl, že to není dobré?“ Nebo: „Kdo ti dnes řekl něco, co ti zranilo? Co by mohlo být jinak?“

Je to jako cvičení pro mozek. A když se člověk naučí přemýšlet o svých reakcích, místo aby je jen prožíval - začíná se měnit. Pomalu. Ale skutečně.

Co dělat, když máš někoho blízko?

Nemůžeš vyléčit někoho, kdo nechce. Ale můžeš se naučit nechat se zranit méně. Nebránit se, neodpovídat agresí, nevyžadovat změnu. Místo toho říct: „Vím, že to pro tebe není snadné. Já to taky nechápu. Ale já tě mám rád/a.“

Neříkej: „Musíš změnit.“

Říkej: „Já se snažím pochopit.“

Je to malý krok. Ale pro někoho s NPD je to možná první věc, kterou slyší, že není „zlé“ - jen zraněné.