Supervizor je supervizor, osoba s odborným vzděláním, která pomáhá psychoterapeutům reflexovat jejich práci s klienty, aby byla terapie bezpečnější a účinnější. Also known as terapeutický mentor, it není náhradou za terapii, ale podporou pro terapeuty, kteří pracují s těžkými případy, emocionálně náročnými klienty nebo vlastními reakcemi. Bez supervize by terapeuti často pracovali v izolaci — a to je nebezpečné. Když se terapeut setká s klientem, který ho připomíná jeho rodiče, nebo když se cítí unavený, rozčílený nebo příliš zapojený, supervizor pomáhá to rozpoznat a zpracovat. To není kritika, ale podpora. A to je přesně ten rozdíl mezi dobrým a výjimečným terapeutem.
Supervize není jen pro začátečníky. Dokonce i zkušení terapeuti, kteří pracují s trauma, poruchami příjmu potravy nebo BPD, chodí na supervizi. Proč? Protože terapeutický vztah je jako zrcadlo — klient odrazí terapeutovi jeho vlastní nevyřešené věci. Supervizor pomáhá rozlišit, co je od klienta a co je vlastní reakce terapeuta. To je klíč k tomu, abyste nezabloudili v emocích. Pokud jste někdy četli o EMDR, DBT nebo psychodynamické terapii, tak ve všech těchto metodách je supervize nezbytná. Bez ní se riziko retraumatizace, vyhoření nebo neetického jednání zvyšuje. A to nechceme.
Supervizor také pomáhá s právními a etickými dilematy. Když terapeut neví, jestli má sdílet informace se školou, rodinou nebo lékařem, supervizor mu pomůže najít cestu, která chrání klienta i dodržuje zákony. To není teorie — je to každodenní praxe. V článcích níže najdete příběhy o tom, jak supervize zásadně změnila průběh terapie, jak pomohla terapeutovi překonat vlastní bloky, a proč některé pojišťovny už začínají supervizi uznávat jako součást kvalitní péče. Tady nejde o to, jestli jste „dostatečně dobrý“. Jde o to, abyste neztratili sebe i své klienty v procesu. A to je právě to, co supervizor dělá.
Supervize v psychoterapii je nezbytná součást kvalitní péče o duševní zdraví. Zajišťuje profesní rozvoj terapeutů, prevenci vyhoření a zvyšuje efektivitu léčby klientů. V Česku je povinná pro akreditaci a využívána v 92 % klinických praxí.