Non-suicidal self-injury (NSSI): Co to je a jak psychoterapie pomáhá při sebepoškozování

Sebepoškozování není rozmar, ani pokus o sebevraždu. Je to složitý, ale často skrytý způsob, jak člověk zvládá emocionální bolest, kterou neumí jinak vyjádřit. V České republice se tento jev vyskytuje u až 17 % adolescentů, a přesto mnozí z nich nemají přístup k odborné pomoci. Co je přesně NSSI? Proč lidé dělají něco, co vypadá jako samoúčinné trestání? A jak psychoterapie může skutečně pomoci?

Co je non-suicidal self-injury (NSSI)?

NSSI, neboli non-suicidal self-injury, je záměrné fyzické poškozování vlastního těla bez přání zemřít. To je klíčové. Nejde o pokus o sebevraždu, ale o způsob, jak přežít vnitřní bouři. Lidé, kteří se sebepoškozují, často popisují, že cítí, jako by jejich mysl byla plná šumu - a fyzická bolest jim přináší krátkodobou úlevu. Podle výzkumu z Karlových Varů z roku 2019 je nejčastější formou řezání kůže, především na zápěstích a pažích. Další metody zahrnují pálení kůže, škrábání, trhání vlasů nebo sebekousání. Tato chování se nejčastěji objevují mezi 14 a 18 lety, s průměrným věkem první epizody 15,3 roku. Ženy se sebepoškozují častěji (74 % případů), ale u mužů je vyšší riziko, že se tento vzor přemění na sebevražedné jednání.

Proč to dělají? Výzkumy ukazují, že nejčastější motivací je uvolnění vnitřního napětí (82 % případů). Další důvody: potřeba cítit něco, když je člověk emocionálně „numb“ (58 %), trestání se za pocity viny nebo studu (49 %), nebo komunikace toho, co se nedá říct slovy (42 %). Mozek při fyzické bolesti uvolňuje endorfiny - přirozené opioidy - které dočasně zmírní psychickou bolest. Když se to opakuje, mozek si to zapamatuje: „Když je špatně, pořež se - bude lepší.“ Tak vzniká návyk, který je těžké překonat.

Proč je NSSI nebezpečné, i když není sebevražedné?

I když úmysl není zemřít, NSSI je jedním z největších rizikových faktorů pro sebevraždu. Studie Pelkonena a Marttunena (2003) ukazují, že 55-85 % lidí, kteří se sebepoškozují, v průběhu života uskuteční alespoň jeden pokus o sebevraždu. Proč? Protože sebepoškozování neřeší příčinu bolesti - jen ji překrývá. Časem se emocionální návyky zhoršují, schopnost zvládat stres klesá, a riziko přechodu na sebevražedné myšlenky roste. V ČR je sebevražda druhou nejčastější příčinou úmrtí mezi adolescenty, podle Českého statistického úřadu z roku 2022. To znamená, že ignorování NSSI je nebezpečné.

Navíc, lidé, kteří se sebepoškozují, často trpí stigmatem. Rodiče, učitelé, dokonce i někteří lékaři považují toto chování za „fázi“ nebo „hledání pozornosti“. To je špatně. NSSI je signál, že člověk potřebuje pomoc, ne pozornost. A často je to signál, který už dlouho čeká.

Jak psychoterapie pomáhá při NSSI?

Psychoterapie není o tom, aby člověk přestal řezat - to je jen začátek. Cílem je naučit se žít s bolestí, aniž by ji musel převést na tělo. Zlatým standardem je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). V ČR má úspěšnost 65-75 % v redukci epizod NSSI. KBT pomáhá identifikovat spouštěče - co se děje před tím, než se někdo pořeže? Je to úzkost? Hněv? Pocit viny? Potom se učí nové strategie: jak se uvolnit, když je těžko dýchat? Jak se zorientovat, když se mysl rozpadá? Techniky jako „pálení“ (přiložit led na ruku), „intenzivní cvičení“ (skákání na místě), nebo „pátrání“ (hledání konkrétního zvuku nebo vůně) pomáhají přerušit cyklus.

Ještě účinnější je dialekticko-behaviorální terapie (DBT), vyvinutá Maršallou Linehan. V České republice má úspěšnost 70-80 %. DBT je navržená přesně pro lidi, kteří cítí emoce příliš silně. Učí čtyřem základním dovednostem: jak zvládat stres, jak regulovat emoce, jak být v momentu a jak efektivně komunikovat. Mnoho lidí říká, že technika TIPP (Teplota, Intenzivní cvičení, Pátrání, Pálení) jim zachránila život. „Před DBT jsem si řezala, když jsem měla zmatek,“ říká jedna z klientek. „Teď si vezmu led z mrazáku, půjdu ven a dýším. A to je dost.“

Pro některé je klíčem přijímací a zavazovací terapie (ACT). Ta neříká „přestaň být smutný“, ale „přijmi, že jsi smutný, a přesto se můžeš pohnout dopředu“. ACT pomáhá lidem přestat bojovat se svými pocity a začít se soustředit na to, co je pro ně důležité - vztahy, vzdělávání, tvoření. Úspěšnost je 60-70 %.

Nejúčinnější přístup je ale kombinace individuální terapie s rodinnou. Podle Masarykovy univerzity zvyšuje úspěšnost o 25 %. Rodina často nechápe, proč se dítě pořeže. Když se učí, že to není „hledání pozornosti“, ale způsob, jak přežít bolest, může se vztah zlepšit - a to je zásadní pro uzdravení.

Co se děje v České republice?

V ČR je situace složitá. I když je NSSI uznán jako samostatný diagnostický kritérium v ICD-11, mnoho terapeutů nemá specifické školení. Pouze 15 % terapeutů v ČR má certifikaci pro práci s NSSI. Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 má 63 % terapeutů nedostatek znalostí o tom, jak se s tímto jevem vypořádat. To je problém - špatně zpracovaná terapie může zhoršit stav.

Průměrná doba čekání na první schůzku je 3,2 měsíce. A průměrně se člověk obrátí na pomoc až 2,7 roku po první epizodě. To znamená, že mnoho lidí už má vytvořený silný návyk, než se dostanou k odborníkovi. V roce 2022 byl spuštěn národní projekt „Nepoškozuj se“, který vložil 45 preventivních pracovníků do škol. V K-centrech, které jsou hlavními poskytovateli, se začíná učit pracovat s disociací - stavem, kdy člověk „odpojí“ od svého těla, což je často součástí NSSI.

Financování se zvýšilo o 18 %, a v roce 2025 by měla být všechna K-centra certifikována pro práci s NSSI. To je dobrý krok. Ale stále chybí koordinace mezi zdravotnickými a sociálními službami. Dítě, které se sebepoškozuje, potřebuje nejen psychologa, ale i podporu ve škole, v rodině, v komunitě.

Co klienti říkají o terapii?

Podle průzkumu Nepanikar.eu z roku 2022 je nejčastější pozitivní zkušeností: „Nakonec jsem pochopila, co se ve mně děje.“ 87 % lidí říká, že terapie pomohla lépe pochopit své emoce. 82 % získalo konkrétní nástroje - něco, co mohou použít hned, když se začnou cítit ztraceně. 76 % zlepšilo komunikaci s blízkými.

Ale jsou i negativní zkušenosti. „Po šesti měsících KBT jsem stále nevěděla, jak nahradit pořezávání,“ píše jedna uživatelka na fóru ditekrize.cz. „Dostávala jsem jen papírové formuláře na sledování nálad.“ To je problém: terapie, která se zaměří jen na pozorování, ale ne na změnu, selhává. Dobrá terapie není o tom, kolikrát jsi se pořezala, ale o tom, co jsi dělala, když jsi se cítila špatně - a co jsi udělala jinak, když jsi to mohla.

Stigmatizace je další překážka. 68 % klientů hlásí, že se setkalo s odsouzením - od přátel, učitelů, dokonce i lékařů. „Říkali mi, že to je jen fáze, která projde,“ říká jeden muž. „Ale když to nejde projít, když to trvá roky, tak to není fáze. To je bolest.“

Co můžeš udělat, pokud to znáš?

Pokud znáš někoho, kdo se sebepoškozuje: neobviňuj, nekritizuj, neříkej „přestan to dělat“. Řekni: „Vím, že to je těžké. Chci ti pomoci najít lepší způsob.“ Navrhni návštěvu terapeuta - ne jako trest, ale jako podporu. Dětská krizová linka (116 111) je k dispozici 24 hodin denně. K-centra jsou v 25 městech ČR. A pokud jsi ty, kdo se sebepoškozuje - víš, že to není tvoje chyba. To, co děláš, není znak slabosti. Je to znak, že jsi přežil to, co tě zatížilo. A teď je čas najít způsob, jak přežít i bez toho.