Trauma-informovaný přístup v psychoterapii: Zásady citlivé praxe

Stále častěji slyšíte, jak terapeuté mluví o trauma-informovaném přístupu. Ale co to vlastně znamená v praxi? Nejde o novou techniku, kterou se naučíte za pár dní. Je to celý způsob, jak přistupovat ke klientovi - s respektem k tomu, co mu bylo už někdy učiněno, a s porozuměním, jak trauma mění mozek, tělo a vztahy. V české psychoterapii se tento přístup pomalu prosazuje, ale mnoho terapeutů ho stále považuje za „příliš pomalý“ nebo „nepřímý“. A přitom je to právě ten přístup, který může zamezit tomu, aby klient znovu prožíval traumata - jen proto, že se mu „musí“ o nich vyprávět.

Proč tradiční přístupy často selhávají

Před dvaceti lety bylo běžné, že terapeut začal se zkušeností trauma tím, že se klienta ptal: „Co se stalo?“ A pak ho vyzýval, aby to přesně popsal, znovu a znovu. Myšlenka byla jednoduchá: „Když to vyslovíš, přestane tě trápit.“ Ale realita byla jiná. Mnoho lidí, kteří prošli takovou terapií, říká dnes: „Nechával jsem se toho vyprávět, ale cítil jsem, že se mi to znovu stává.“ To je retraumatizace. A není to jen emocionální zážitek - je to biologický proces. Trauma změní fungování limbického systému, způsobí přehnanou reakci na hrozbu a naruší schopnost rozlišovat, kdy je skutečně bezpečno. Když terapeut nesprávně vyvolává vzpomínky, tělo klienta reaguje jako by bylo znovu v nebezpečí. A to nevede k uzdravení. Vede k ztrátě důvěry - v terapeutovi, v terapii, v sobě samotném.

Co je trauma-informovaný přístup?

Trauma-informovaný přístup se neptá: „Co se ti stalo?“ Ale: „Jaké zkušenosti tě utvářely?“ Je to posun od otázky o minulosti k otázce o současném prožívání. Založený je na čtyřech základních pilířích, které definuje SAMHSA: realizace, rozpoznání, reagování a odolávání retraumatizaci. To znamená, že každý krok terapie je navržen tak, aby nepřidával další bolest, ale aby vytvářel prostor pro bezpečí.

Šest zásad citlivé praxe

V praxi se to převádí na šest konkrétních principů. První je bezpečí. Ne jen fyzické - ale emoční. Když klient přijde do kanceláře, musí cítit, že tam nemůže být odsouzen, nenecháván sám s tím, co prožívá, a nemůže být přinucen k něčemu, co ho děsí. Druhá zásada je důvěryhodnost a transparentnost. Klient musí vědět, co se děje. Co bude následovat. Proč se něco děje. Pokud terapeut řekne: „Zítra budeme pracovat na této vzpomínce,“ a pak to neudělá, klient si myslí: „Zase mě podvedli.“

Třetí princip je volba. Většina lidí s trauma neměla možnost rozhodovat - byli přinuceni, ovlivňováni, ignorováni. Terapie tedy musí být o tom, že klient znovu získává kontrolu. „Chceš to dnes prozkoumat?“ nebo „Chceš to nechat na později?“ - tohle je klíč. Čtvrtá zásada je spolupráce. Terapeut není „ošetřovatel“ nebo „vědec“. Je to partner. Práce je společná. Pátá zásada je zmocnění. Nejde o to, co klientovi chybí. Ale o to, co už má. Jak se dokázal přežít. Jak se naučil přežívat. Tyto schopnosti jsou jeho silou. A šestá zásada - kulturní, historická a genderová povědomost - znamená, že nevšechna trauma jsou stejná. Kdo je klient? Jaký má příběh? Jak ho ovlivňovala jeho kultura, pohlaví, věk? To všechno se musí brát v úvahu.

Kdo je za tím přístupem?

Nejznámějšími osobami, které tento přístup formulovaly, jsou Judith Herman, Bessel van der Kolk a Janina Fisher. Judith Herman v knize „Trauma and Recovery“ napsala: „Bezpečí musí být první prioritou.“ Van der Kolk, autor knihy „The Body Keeps the Score“, ukázal, že trauma se neukládá jen v paměti - ale v těle. Proto se trauma-informovaná terapie často spojuje s tělesně zaměřenými metodami: somatickou experientní terapií, polyvagalní teorií nebo jógou. Janina Fisher vyvinula metodu TIST (Trauma-Informed Stabilization Treatment), která se zaměřuje na to, aby klient pochopil, jak jeho nervový systém reaguje na stres. Když ví, že jeho „přepnutí“ na úzkost nebo vypnutí není „špatné chování“, ale přežitkový mechanismus, přestává se za to hanbit.

Co se děje v Česku?

V České republice se trauma-informovaný přístup začíná prosazovat, ale pomalu. Organizace Pro Terapie v roce 2022 školila 120 terapeutů - o 15 % více než v roce 2021. Významným krokem je i pilotní projekt Ministerstva práce a sociálních věcí, který v lednu 2023 spustil trauma-informovaný přístup v 15 sociálních zařízeních. Ale stále je to výjimka, ne pravidlo. Mnoho terapeutů stále pracuje podle starých vzorů, protože nebyli školeni jinak. A někteří se dokonce brání - tvrdí, že bez přímého vyprávění o traumatu nemůže být „skutečné uzdravení“. Ale výzkum ukazuje jinak. V průzkumu Integrative Life Center z roku 2022, který zahrnoval 250 klientů, 82 % řeklo, že trauma-informovaný přístup jim poskytl větší pocit bezpečí a kontroly než tradiční metody.

Co klienti říkají?

Na sociálních sítích se objevují příběhy, které jsou silnější než jakýkoli výzkum. Jana N. z Prahy napsala na Facebooku: „Teprve když můj terapeut přestal trvat na tom, abych znovu prožívala tu událost, a začal mě učit, jak regulovat svůj nervový systém, jsem začala skutečně pokročovat.“ Jiný klient na fóru ProTerapie.cz napsal: „První tři měsíce jsem si myslel, že se nic neděje. Neříkal jsem nic o traumatu. A pak jsem najednou přestal mít noční můry.“ To je právě to, co trauma-informovaný přístup dělá - nezaměřuje se na vyprávění, ale na obnovu schopnosti být bezpečným ve svém vlastním těle.

Co je největší nevýhoda?

Není to, že by tento přístup nefungoval. Je to, že je pomalý. Nejprve se pracuje na stabilizaci. Na naučení dýchání. Na rozpoznávání tělesných signálů. Na vytváření bezpečného vztahu. A to může být pro klienty frustrující - obzvlášť ti, kteří přišli s nadějí, že „to hned vyřešíme“. Někteří terapeuté se také obávají, že pokud nebudou přímo pracovat s traumatickými vzpomínkami, klienti se „neuzdraví“. Ale věda ukazuje, že bez stabilizace neexistuje žádné skutečné uzdravení. Když je nervový systém v neustálém stavu „připravenosti na útok“, nemůže se v něm nic nového naučit. Musí se nejprve uklidnit.

Co je trauma-washing?

Je to nebezpečný fenomén, o kterém varuje Janina Fisher. Když organizace říkají: „My máme trauma-informovaný přístup,“ ale ve skutečnosti mají stejné kanceláře, stejné postupy, stejný přístup k klientovi - jen změnili název. To je škodlivé. Protože klienti se pak cítí znovu podváděni. A to je ještě horší než když se jim nic nezmění. Pravý trauma-informovaný přístup se projevuje v každém detailu: v tom, jak je vytvořeno prostředí, jak se přijímají pozdější návštěvy, jak se komunikuje s rodinou, jak se reaguje na odchod klienta. Je to celý systém - ne jen jedna technika.

Kdo by měl tento přístup používat?

Tento přístup je nejúčinnější pro lidi s komplexním traumatem - tedy těmi, kteří zažili opakované zneužívání, zanedbávání, násilí v dětství, válku nebo útěk. Ale není jen pro ně. Každý, kdo má zkušenost s hlubokým psychickým bolestí, může z toho výhody mít. I ti, kteří prožili jednorázovou událost - například dopravní nehodu nebo ztrátu blízkého - mohou mít následky, které se projevují jako úzkost, vypnutí, nebo pocit, že „nic nejde“.

Jak začít?

Pokud jste klient: Hledejte terapeuty, kteří o trauma-informovaném přístupu mluví. Ptáte se: „Jak se ujistíte, že nebudu retraumatizován?“ „Jak se pracuje s tělesnými reakcemi?“ „Můžu říct ‚ne‘, když se mi nechce?“ Pokud jste terapeut: Začněte školit. Nejde o to, že byste měli přestat používat EMDR nebo kognitivní terapii. Ale o to, že je přizpůsobíte. Nejprve bezpečí. Pak kontrola. Pak zpět k vzpomínkám - až když je tělo připravené.

Co je budoucnost?

Budoucnost trauma-informovaného přístupu není v tom, že se stane novou „modou“. Je v tom, že se stane základem každé psychoterapeutické praxe. V USA už 68 % klinických psychologů tento přístup používá. V Česku je růst ročně 22 %. A to není náhoda. Klienti chtějí citlivost. Věda potvrzuje efektivitu. A všechny tyto věci se sčítají. Záleží na tom, zda se terapeuté rozhodnou změnit - ne proto, že je to „modné“, ale proto, že je to správné. Protože každý, kdo přišel do kanceláře s trauma, nechce být znovu zraněn. Chce být slyšen. Chce být bezpečný. A chce vědět, že je to možné - i po tom, co mu bylo učiněno.