When a child is going through therapy after their parents' separation, one of the biggest mistakes parents make is thinking that only one of them needs to be involved. But here’s the truth: terapie dítěte po rozchodu není úspěšná, pokud druhý rodič zůstává mimo. Nejde o to, kdo má pravdu nebo kdo je vinen. Jde o to, aby dítě mělo prostor, kde se může cítit bezpečně - a to jen tehdy, když oba rodiče jsou součástí procesu.
Proč je zapojení obou rodičů klíčové?
Děti, které zažily rozchod rodičů, nejsou ztracené jen kvůli tomu, že jeden z nich nebydlí doma. Jsou ztracené, když se cítí, že musí volit - mezi maminkou a tatínkem, mezi tím, co říká jeden a co říká druhý. Výzkumy ukazují, že 78 % dětí ve věku 6-12 let chce, aby rodiče spolupracovali. A 63 % z nich říká, že by si přálo, aby se o nich více domlouvali. Když to děti neříkají hlasitě, projevují to chováním: úzkostí, vzdorem, nočními můrami, odmítáním školy.
Podle metodiky Archipelago, vyvinuté v Česku v roce 2010, dítě potřebuje „obnovení svých hranic“ - tedy prostor, kde se může dotknout obou rodičů, i když už nejsou spolu. To se nestane, když jeden z nich „nechá terapeutu práci“. Dítě potřebuje vidět, že oba rodiče jsou přítomní, i když to znamená, že se musí setkat v terapeutickém prostředí. A to není trest. To je příležitost.
Co se stane, když druhý rodič odmítá zapojení?
Je to běžné. V 65 % případů, kde je terapie zpožděná nebo neúspěšná, je příčinou odmítnutí jednoho z rodičů. Někdo si myslí, že „tohle je jeho problém, ne můj“. Někdo se bojí, že ho terapie „obviní“. Někdo si myslí, že „když to dělá mamka, tak to stačí“.
Ale výsledky jsou jasné. Podle dat z espediente.cz (2023), když jeden rodič odmítá spolupracovat, terapie se prodlužuje o průměrně 11 měsíců. A jen 28 % těchto případů dosáhne plného úspěchu. Naopak, když oba rodiče jsou zapojení, 89 % rodin hlásí výrazné zlepšení chování dítěte během prvních čtyř měsíců. Děti, které mohou mluvit s oběma rodiči, mají o 42 % nižší úzkost a o 37 % méně agresivity.
Nejde o to, jestli se rodiče zasekli ve sporném vztahu. Jde o to, jestli se dítě může vysvobodit z toho, co se mezi nimi stalo. A to jen tehdy, když oba rodiče přijmou, že terapie není součástí sporu - ale jeho ukončení.
Jak začít? První kroky k zapojení druhého rodiče
Zapojení druhého rodiče neznamená, že musíte sedět spolu v jedné místnosti a hledat pravdu. To by bylo špatně. To by dítě ještě víc zatížilo. Znamená to, že terapeut pomůže vytvořit strukturu, kde se oba rodiče mohou naučit komunikovat - ne s každým, ale pro dítě.
První krok je rodičovská příprava. Toto je fáze, která trvá 4-6 sezení, předtím, než se začne terapie dítěte. Během těchto sezení terapeut pracuje s každým rodičem zvlášť - a pak společně. Cílem není „vyřešit rozvod“. Cílem je:
- vytvořit společný jazyk - co se dítěti stalo, co mu vadí, co ho znervózňuje
- dohodnout se, o čem budete mluvit - a o čem ne
- uvědomit si, že dítě potřebuje oba rodiče, i když nejsou spolu
- zakládat bezpečný prostor, kde dítě může být dítětem - ne soudcem, ne zástupcem, ne zraněným důkazem
Podle Aperio, která podporuje rodiče od roku 2000, 92 % terapeutů, kteří používají tento přístup, hlásí, že tato fáze zkracuje celkovou dobu terapie o 30 %. To znamená, že dítě se vyléčí rychleji, když se rodiče nejdřív naučí, jak se k němu chovat - ne jak se k sobě chovat.
Co dělat, když jeden rodič odmítá?
Nejčastější odpověď je: „Ale on/ona to nechce!“
Neznamená to, že to nemůžete udělat. Znamená to, že musíte začít jinak. Můžete začít s tím, že terapeut komunikuje s druhým rodičem samostatně. Můžete mu poslat stručný přehled, co se děje s dítětem, bez obvinění. Můžete mu říct: „Dítě se snaží pochopit, proč se všechno změnilo. A potřebuje slyšet od tebe, že to neznamená, že tě ztratilo.“
Je to těžké. Ale výsledky to stojí. V případě matky Jany K. z Prahy se s bývalým manželem poprvé sešli na terapii osmiletého syna. Dva roky po rozchodu. Dítě mělo úzkost na 8 z 10 bodů. Během šesti měsíců společných sezení klesla na 2. Proč? Protože se dítě konečně naučilo, že oba rodiče ho stále milují - a že nemusí být mezi nimi.
Největší překážka není odmítnutí. Je to strach. Strach, že se to zhorší. Strach, že ho to přiměje k tomu, aby se znovu setkal. Ale terapie není místo, kde se řeší, kdo má pravdu. Je to místo, kde se řeší, kdo má dítě.
Co dělat, když se rodiče nevidí už lety?
Nejsou to jen děti, které potřebují přístup. Jsou to i rodiče. A tady přichází na scénu technologie. Od roku 2021 nabízí Aperio online platformu pro společnou terapii. V roce 2022 ji využilo 1 240 rodin. A v roce 2024-2026 bude přidán modul, kde rodiče a dítě mohou spolu setkávat virtuálně - i když žijí v různých městech.
Nejde o to, že se musíte vidět osobně. Jde o to, že se musíte vidět. Ať už je to ve skypu, ve videokonferenci, nebo při společném sezení s terapeutem. Dítě potřebuje vědět, že oba rodiče jsou přítomní. Ať už to znamená, že se setkají v místnosti, nebo že se vyslechnou skrze obrazovku.
Co se mění v Česku?
Trh s dětskou terapií po rozchodu v České republice je ročně 120 milionů Kč. A růste o 5,3 %. Více než 68 % rodin už vybírá terapie, které zapojují oba rodiče. To je výrazný posun oproti roku 2020, kdy bylo jen 31 %.
Metoda Archipelago, kterou vyvinuly Taťána Šimečková a Gabriela Vykypělová, prochází certifikačním procesem u České lékařské komory. Pokud bude schválena, bude možné ji pokrýt zdravotním pojištěním od roku 2025. A podle Národního ústavu duševního zdraví by do roku 2030 měla být standardem, že terapie dítěte po rozchodu automaticky zapojuje oba rodiče - s výjimkou případů, kdy by to bylo pro dítě škodlivé. A takových případů je jen 8,5 %.
Co můžete udělat teď?
Nečekáte na to, že se rodič přesvědčí. Nečekáte na to, že se „všechno vyřeší“. Nečekáte na to, že „dítě se zvykne“.
Nejprve se obraťte na terapeuta, který má zkušenosti s rodinami po rozchodu. Podle České psychologické společnosti z roku 2022 má jen 45 % terapeutů specifické školení v této oblasti. Hledejte ty, kteří používají metody jako Archipelago nebo pracují s Aperio nebo Šance Dětem.
Řekněte mu: „Chci, aby se moje dítě vyléčilo. A k tomu potřebuji, aby se zapojil i druhý rodič.“
Neříkejte: „Uvidíme, jestli se to povede.“
Řekněte: „Tohle je pro dítě důležité. A já to dělám.“
Nejde o to, jestli se rodiče znovu budou milovat. Jde o to, jestli se dítě bude moci znovu věřit - že ho oba rodiče mají rádi. A to se nestane, když jeden z nich sedí mimo.