Stojíte v terapeutické místnosti a říkáte: „Můj Bůh mi to říká.“ Nebo: „Cítím, že to je vůle Boha.“ Co teď? Terapeut se zamyká do ticha? Převede to na „kognitivní zkreslení“? Nebo se vůbec neodváží reagovat? V Česku, kde víra často zůstává v pozadí, mnoho lidí se v terapii bojí mluvit o duchovním. A přitom to je právě tam, kde se někdy skrývá ten klíč k uzdravení.
Co je duchovní v psychoterapii vlastně zač?
Psychoterapie je věda, která se zabývá emocemi, chováním, vztahy a myšlenkami. Ale co když se člověk ptá: „Proč jsem tu?“ nebo „Je to všechno smysluplné?“ Tyto otázky nejsou jen filozofické. Jsou životní. A často se objevují v terapii - u lidí, kteří ztratili blízké, trpí úzkostí, nebo se cítí prázdní, i když mají všechno. Podle výzkumu z roku 2023, který zahrnoval 42 českých terapeutů, 78 % klientů přináší do terapie náboženská nebo spirituální témata. To není malý počet. To je většina. A přitom jen 63 % terapeutů se cítí dostatečně připraveno s těmito tématy pracovat. Zbytek buď ještě neví, jak na to, nebo se bojí, že by to mohlo být neetické.Freud a Bůh: Když věda odmítla víru
Začátek moderní psychoterapie byl plný odmítnutí. Sigmund Freud považoval náboženství za „kolektivní neurózu“. V knize Budoucnost jedné iluze z roku 1927 napsal, že víra je iluze, kterou lidé vytvářejí, aby si ulehčili strach ze smrti. Tento pohled se dlouho šířil. Psychoterapie se stala vědou, která se zaměřovala jen na to, co je měřitelné: chování, příznaky, testy, diagnostiky. Duchovní zkušenosti? To je „subjektivní“. To není věda. Ale dnes už to tak není. Věda sama se začala otvírat. Když se lidé ptají na smysl, nejsou to jen „symptomy“. To je lidská potřeba. A psychoterapie, která ho ignoruje, je neúplná.Zdravá a nezdravá spiritualita - jak je odlišit?
Není všechno, co zní jako víra, skutečně zdravé. Někdo říká: „Bůh mi to ukázal.“ A pak se nechává zneužívat. Někdo se cítí vinný za každou chybu, protože „to je trest za hřích“. Někdo se zcela odříká života, protože „všechno je prázdné“. To není víra. To je psychické utrpení, které má náboženský obal. Jiří Motl, psychoterapeut a autor, vysvětluje: Zdravá spiritualita posiluje. Nezdravá odebírá. Zdravá vás vede k míru, přijetí sebe sama, k soucitnosti. Nezdravá vás zatěžuje vínou, strachem, potřebou dokonalosti. A často se skrývá za slovy jako „Boží vůle“ nebo „nepřípustné“. Terapeut nemá být kazatelem. Ale má být pozorovatelem. Když klient říká: „Můj křesťanský otec mi říkal, že jsem hříšník.“ - neříkáte: „To je špatně.“ Říkáte: „Co to pro tebe znamená?“ A pak nasloucháte.Co dělají čeští terapeuté?
Výzkum O. Pechové z roku 2011, který je stále aktuální, ukazuje tři hlavní přístupy:- 12 % terapeutů ignoruje duchovní témata - považuje je za „nevědecké“.
- 31 % odkazuje klienta na kněze, pastora nebo duchovního - tedy odstraňuje odpovědnost od sebe.
- 57 % integruje duchovní rozměr do terapie - a to je ten správný směr.
Křesťanský terapeut - mezi vírou a neutralitou
Co když je terapeut sám věřící? Co když věří v Krista, modlí se, čte Bibli? Jak může být neutrální? BM Grunt, psycholog a křesťan, zjistil: 45 % křesťanských terapeutů se cítí rozpolcení. Cítí, že by měli „pomoci“ klientovi k víře. Ale zároveň vědí, že to není jejich úloha. Nejde o to, abyste přeměnili klienta na křesťana. Nejde o to, abyste mu řekli: „Přestaň pochybovat, věř.“ Nejde o to, abyste se v terapii stali kazatelem. Jde o to, abyste mu umožnili mluvit. Abyste ho nezatlačili do kouta, protože jeho víra je „nevědecká“. Abyste ho neodmítli, když říká: „Cítím, že mě Bůh nechává.“ Nebo: „Mám pocit, že jsem opuštěn.“Co může terapeut dělat v praxi?
Tady je konkrétní návod, jak respektovat víru bez toho, abyste ji nějakou formou podporovali:- Nesnažte se vyřešit víru. Vaším úkolem není dokazovat, že Bůh existuje nebo neexistuje. Vaším úkolem je pochopit, jak ta víra ovlivňuje život klienta.
- Používejte jeho jazyk. Pokud klient mluví o Bohu, neříkejte „vyšší síla“. Pokud mluví o karma, neříkejte „osud“. Používejte jeho vlastní slova. To znamená respekt.
- Otázky jsou klíčem. Místo: „To je špatně.“ řekněte: „Co se stalo, když jsi to zažil?“ nebo „Co ti to říká o sobě?“
- Neodstraňujte. Pokud klient říká: „Můj kněz mi to řekl.“ - neříkejte: „Tak jdi k jinému.“ Místo toho se zeptejte: „Co ti ten kněz říkal, co ti pomohlo?“
- Nezatěžujte se vlastní vírou. Pokud jste věřící, nevkládejte své věření do rozhovoru. Pokud jste ateista, nevkládejte svůj skepticismus. Vaše úloha je být prostor, ne přenosník.
Co když spiritualita je zdrojem utrpení?
Někdy je víra příčinou bolesti. Když dítě dostává zprávu: „Tvoje nemoc je trest za hřích.“ Když žena se ztrátou dítěte slyší: „Bůh to chtěl.“ Když muž, který se přiznal k homosexualitě, slyší: „To je hřích.“ Tady je terapeut důležitý jako překladatel. Ne jako soudce. Může říct: „To, co ti říkali, ti způsobilo hlubokou bolest. A to je v pořádku, že to cítíš.“ Pavel Říčan píše: Psychoterapie může napravit následky nezdravé náboženské výchovy. To znamená: terapie může pomoci lidem, kteří byli zraněni ve jménu víry. A to je velká odpovědnost. I velká milosrdnost.